Fyzický a psychický nátlak na zadržené, zatčené, uvězněné

Ti, kdo měl tu smůlu přijít do kontaktu s ruským justičním systémem, často zažívají fyzické a psychické násilí.

To se stává především při zadržení, ale také během vyšetřování a dokonce po vynesení rozsudku. Podezřelí, kteří nepobývají ve vyšetřovací vazbě, také můžou být oběťmi násilí, především psychického. Týká se to i těch, komu žádné obvinění sděleno není, například, opozičních aktivistů.

Psychický nátlak

Ve všech nápravných zařízeních, ale také i na policejních služebnách, panuje atmosféra pohrdání a dokonce ponížení lidské osobnosti. Příklady psychického nátlaku na obviněné a uvězněné jsou, například, vyloučení osobních věcí bez jakéhokoliv právního základu, anebo odebrání dopisů, které vězeň dostává anebo posílá. Někdy se uvězněného snaží maximálně izolovat od vnějšího světa: například, za každou „provinu“ ho umístí do samovazby, přičemž důvod je často vymyšlený, třeba v jeho cele můžou najít zakázané předměty, které mu prý patří.

Ale nejtěžším psychickým nátlakem na uvězněné jsou pohrůžky a vydírání.  

Například, obviněnému vyhrožují dlouhým zbavením svobody, pokud se nepřizná ke zločinům, které nespáchal. Často vězňům vyhrožují mučením nebo tím, že odepřou lékařskou péči. Stává se, že člověka vydírají životem, zdravím a svobodou blízkých: například, Leonida Razvozžajeva po „zadržení“ (ve skutečnosti – unesení) týrali dva dny a vyhrožovali zabitím jeho ženy a dětí. Stejnými vyhrůžkami bylo získáno přiznání viny od Mykoly Karpjuka.

Psychické týrání lidí ve vězení je ovšem spojeno s fyzickým. Člověk ví, že po psychickém mučení čeká na něho fyzické, a naopak: po fyzickém trápení, kdy se oběť už beztak zhroutila, je z ní jednodušeji pohrůžkami a vydíráním dostat potřebná svědectví.

Fyzický nátlak

Dokonce když na obviněném nevynucují mučením nějaká svědectví, samy podmínky ve vězení se dá taky pokládat za mučivé. Například, z vazební věznice k soudu člověka můžou vézt během 5 hodin. Ve vězeňských vozech ovšem klimatizace obvykle není, topení také nefunguje, proto v zimě je v nich chladno, v létě – horko, a docela často do jednoho vozu se nacpe tolik lidí, že můžou tam jenom stát. Obviněné vyvážejí z věznice před snídaním, přivážejí zpátky až po večeři, takže celý den nic nejedí, o tom, že vynechají procházky a sprchu, ani nemluvě. Když se soudní zasedání konají několik dnů za sebou, obžalované nemůžou jich pořádně zúčastnit kvůli svému fyzickému stavu: někdy v soudní síni lidé padali do mdlob.

Ale nejhorší je skutečné fyzické mučení. Podle všeho, ve mnoha zařízeních nejsou to ojedinělé případy, ale obyčejná praxe, dobře známá všem pracovníkům a vězňům.

Nejspíš se dá říct, že uvěznění za politické postoje, jejichž jména jsou aspoň určitou mírou ve společnosti známá, zažívají mučení řidčeji než jiní vězně. Ale existují i jiné příklady.

Například, Mykolu Karpjuka týrali elektřinou, nedávali mu spát, zapichovali mu jehly pod nehty.

Alexeje Gaskarova v r. 2010 umístili do kamery ke třem feťákům, kteří po něm začali vyžadovat peníze, potom zbili, za několik dnů zaútočili na něho s noži vlastní výroby (docela často se stává, že pro nátlak na politické vězně využijí kriminálníků).

Hennadij Afanasjev, zatčený v 2014, vyprávěl, jak ho mučili: připojovali k pohlavním orgánům zařízení, které produkovalo elektrické výboje, také mu oblékali plynovou masku, do dýchací trubice stříkali pepřovým sprejem, přičemž Afanasjev začínal zvracet a dusil se.

Sergeje Mochnatkina, opozičního aktivistu, kterému v té době byly 62 roky, zbilo šest pracovníků kolonie, kdy lehl na podlahu na protest proti tomu, že v jeho spise chyběly doklady. V důsledku toho Mochnatkin měl dva obratle zlomené, tři poškozené. Nebyla mu poskytnuta potřebná lékařská péče, naopak, obvinili ho, že zmlátil pracovníka kolonie. Kvůli tomu zůstane ve vězení o dva měsíce déle. Nyní, podle advokáta, skoro nevychází ze samovazby: ve dne tam není dovoleno sedět, takže kdy ho bolest v páteři nutí, aby lehl na podlahu, dostává za trest další dny v samovazbě.

Na podzim roku 2016 Ildar Dadin, který odpykával trest v kolonii v Karélii, informoval o mučeních a pohrůžkách, které zažil osobně a které zažívali jiní vězni. Popisoval to v dopisu manželce takto: «Bili mě ten den celkem čtyřikrát, tak 10 – 12 lidí najednou, používali kopance. Po třetím bití mi ponořili hlavu do záchodové mísy přímo v cele samovazby»… «Přišli pracovníci věznice, spoutali mi ruce za zády a zavěsili mě za pouta. Takové zavěšování způsobuje šílenou bolest zápěstí, navíc se vytahují loketní klouby a cítíš hroznou bolest v zádech. Visel jsem takto půl hodiny. Pak ze mě svlékli prádlo a řekli, že přivedou dalšího vězně, který mě znásilní, pokud nebudu souhlasit s ukončením hladovky. Poté mě odvedli do kanceláře Kossijeva, kde on za přítomnosti ostatních zaměstnanců prohlásil: “Bili tě ještě málo. Pokud to kolegům nařídím, budou tě bít daleko víc. Jen si zkus stěžovat – zabijí tě a zahrabou za ohradou.”» 

Nejhroznější takový příklad – smrt Sergeje Magnitského v moskevské věznici „Matrosskaja Tišina“ v r. 2009. Zemřel následkem toho, že když dostal akutní zánět pankreatu, nebyla mu poskytnuta lékařská péče, ale do věznice přivolali psychiatrický tým jako k nebezpečnému psychicky nemocnému, a ti lidé Magnitského spoutali a zbili.

Nyní v Evropě, USA a některých jiných zemích platí „Seznam Magnitského“ – zákaz vjezdu osob, kteří tou či onou mírou odpovídají za jeho úmrtí.